Historie klubu

23. ledna 2003 oslavil veslařský oddíl TJ BOHEMIANS PRAHA
80.výročí svého založení.
Z tehdy vydané pamětní publikace uvádíme zkrácenou verzi průřezu osmdesátiletou historií veslařů.

80 LET VESLOVÁNÍ BOHEMIANS PRAHA
I. Veslařský klub Libeň 1923 – 1935
II. Vinohradští veslaři veslařský odbor Sokola na Královských Vinohradech  1935 – 1951
III. Veslařský oddíl Sokol ČKD Stalingrad 1951 – 1952
IV. Veslařský oddíl Spartak Praha Stalingrad 1953 – 1962
V. Veslařský oddíl TJ ČKD Praha      1962 – 1964
VI. Veslařský oddíl TJ Bohemians ČKD Praha 1964 – 1990
VII. Veslařský oddíl TJ Bohemians Praha 1990

FAKTA A LEGENDY
Na následujících stránkách jsme se pokusili popsat důležité, významné a zajímavé události a momenty z historie našeho klubu. Osmdesát let je příliš dlouhá doba na to, aby bylo možno vycházet z výpovědí pamětníků. Zakladatelé již nejsou mezi námi a řady těch, kteří si  pamatují střípky z prvních desetiletí existence oddílu také značně prořídly. V naší elektronické databázi členů, která, přestože ji dlouhá léta pečlivě udržoval a doplňoval Luba TRÄGER, nemusí být zcela úplná,
Archiv prodělal několik povodní, poslední v roce 1954 (před záplavami v roce 2002 byl naštěstí dostatečně ochráněn) a veškeré listiny bylo nutno vždy pečlivě vysušit. Na jeho uspořádání se však pracovalo vždy jen nárazově, když se našel nadšený dobrovolník s velkou dávkou trpělivosti a dostatkem času.
Cennou písemnou pomůckou je pro nás také Ročenka oddílu k padesáti letům jeho trvání. Historie popsaná v této ročence vychází ze statě Václava  ŠPALKA, který v  roce 1960 jako šestnáctiletý poprvé okusil v  kruhu ostatních mládenců kamarádské ovzduší veslařského nadšení a zápalu. Jeho rukopis z roku 1969, který byl pokusem o zachycení života oddílu od prvních startů na závodních drahách v mnohém doplnila Ludmila  BARCALOVÁ. Autorsky se na těchto pohledech do historie podílel i Dr. Jaroslav ANDĚL příznivec našeho oddílu, závodník KV Mělnických.  On také redigoval ročenku k padesáti letům oddílu.
Podklady pro publikaci k 80 letům uspořádal Petr ŠKVOR. Autorsky se uspořádání této publikace dále podíleli nezmar Luba TRÄGER, pracovitý a neúnavný Richard ŠACH, dlouholetý bývalý předseda klubu (a zároveň „spojka“ mezi všemi generacemi žijících Bohemáků), a následný předseda výboru oddílu Vladimír BURDA.

HISTORIE ODDÍLU 1923 – 2003
VESLAŘSKÝ  KLUB LIBEŇ  1923 – 1935
O založení VK Libeň 21. ledna 1923
První zmínky o veslařích v Libni najdeme ve staré korespondenci bývalého KLUBU VELOCIPEDISTŮ LIBEŇ již v roce 1922. Tehdy veslaři byli součástí klubu velocipedistů jako veslařský odbor. Podle pramenů měli 59 členů, mužů i žen nejrůznějšího povolání.
K historické události došlo na 34. valné hromadě KLUBU VELOCIPEDISTŮ LIBEŇ dne 21. ledna 1923 v sále Libeňského hotelu U Deutschů. Již hodinu po tomto formálním rozhodnutí velocipedistů se konala ustavující valná hromada Veslařského klubu LIBEŇ, na níž byly schváleny stanovy a zvolen první výbor v čele s předsedou Václavem Držkou, městským knihovníkem.
Veslaři obdrželi do vínku od velocipedistů přívoz s pramicí a do nájmu pozemek na Libeňském ostrově a molo v přístavu. Za klubové barvy byly určeny zelená a bílá, barvy, které shodou okolností má i nynější mateřská jednota BOHEMIANS PRAHA.
S vlajkou se to ale neobešlo bez obtíží. Na klubovou žádost o schválení vlajky neočekávaně obdržel VK Libeň přípis od policejního ředitelství, že ve stanovách, které byly úředně schváleny už dne 3. března 1923 není ustanovení o spolkové vlajce a že tudíž ctěný spolek nemá právní způsobilosti o povolení klubové vlajky žádati. Ve stanovách se zřejmě na vlajku zapomnělo! Situaci zachránilo včasné odvolání k ministerstvu vnitra. Nakonec byla vlajka schválena.
Ještě v dubnu 1923 zažádal VK Libeň o přijetí za člena Svazu veslařů republiky Československé. VK Libeň byl do svazu přijat 5. května 1923  a následně 29. dubna 1924 se stal i členem VESLAŘSKÉHO ZÁVODNÍHO SPOLKU PRAŽSKÉHO jako zakládající člen.
V květnu 1923 padlo rozhodnutí postavit na špičce Libeňského ostrova loděnici. Každý člen měl odpracovat 20 hodin – z této povinnosti bylo možno se vykoupit částkou 100,- Kč. Loděnice o rozměrech 16 x 16 metrů byla montovaná dřevěná stavba proponovaná jako provizorium na deset let. Sloužila však s různými úpravami a přístavbami až do roku 1968 !!!
První lodě v Libni
První lodí klubu byla gigová čtyřka s osmi vesly, vše za 4200,- Kč. Dodala jí berlínská firma Friedrich Pirsch v květnu 1923
V roce 1924 přišla do Libně také první závodní čtyřka s kormidelníkem od drážďanské firmy Krebs. Byla dopravena na vlečném člunu za parníkem proti Labi z Drážďan a z Mělníka proti proudu Vltavy až do holešovického přístavu. Závodní čtyřka později obdržela jméno OTA a vyřazena byla z užívání teprve v roce 1991.
První závody a první povodeň
Prvním startem VK Libeň byl v roce 1924 distanční závod čtyřek na trati Zbraslav – Praha. Touto jízdou zapsali libeňští veslaři svůj první list do historie závodního veslování oddílu.
Rok 1926 měl pro klub začátek přímo nešťastný. Právě na Nový rok přišla velká povodeň, která nejen odplavila různý klubový majetek, ale i část pozemku o výměře přes 14 arů. Členové klubu se však zřejmě dokázali s touto pohromou brzy vyrovnat, neboť např. v říjnu 1926 opět startovali v distančním závodě Zbraslav – Praha a to dokonce dvěma čtyřkami. Podle dochovaných zpráv se v následujícím roce zúčastnili i závodů v Mělníce a na Vajgaru v Jindřichově Hradci.
Stagnace a sokolské oživení
Po několikaleté úspěšné aktivní činnosti s pěknými výsledky dochází v klubu ke stagnaci. Bylo potřeba činnost oživit.
Takový impuls skutečně přišel. V dubnu 1930 vstoupilo do VK Libeň několik členů Sokola na Královských Vinohradech. Tato nová sokolská krev posílila sportovní dění a umožnila, aby VK Libeň opět startoval na závodech. Příliv Sokolů z Vinohrad byl význačným mezníkem v historii klubu – v první řadě znamenal oživení činnosti, nové starty, nákup lodí a vůbec rozšíření tréninkových možností.

10 let činnosti a první Primátorky
Rok 1933 byl rokem jubilejním. VK Libeň měl za sebou hezký kus práce a deset let činnosti. V červnu se konala jarní slavnost, křest nových lodí a domácí závody. Oficiální oslava desetiletého trvání klubu proběhla ale až na podzim. Předseda klubu Norbert Stupka (mimo jiné významný mecenáš klubu – majitel řeznictví ve Slezské ulici) a další význačný mecenáš Josef Doležal byli jmenování čestnými členy. Po nich také byly pokřtěny gigová osma NORBERT a gigová čtyřka PEPÍČEK.
Toto jubileum bylo už poznamenáno hlubokou změnou – v klubu vesluje již hodně členů Sokola na Královských Vinohradech, kteří měli nejen početní převahu, ale uplatňovali i svůj vliv na vedení klubu, na řídící činnost. Rozhodnutí se blížilo …
První start libeňských veslařů ve slavných XXI. PRIMÁTORSKÝCH OSMÁCH (1934) nebyl úspěšný. Nešťastná náhoda nás vyřadila ze závodu brzy po startu: háček již v prvých tempech zlomil veslo a naše loď byla z boje vyřazena. Tehdejší závod byl vůbec nabit silnou nervozitou. Vysoce favorizovaná loď KV Mělnických, od začátku vedoucí celé závodní pole, objela pod Vyšehradem nesprávně bójku a byla diskvalifikována – vavřín vítězství připadl Roudnici. Naše osma žen startovala v rámci PRIMÁTOREK v prvém ročníku Ženských osem a na poprvé obsadila druhé místo za ŽVK a před Sokolem Smíchov II.
V roce 1934 veslovalo v Libni 48 mužů a 34 žen. Klub startoval celkem 29krát (z toho 23krát na závodech pořádaných Svazem, pětkrát na sokolských závodech a jednou na domácích závodech na Mělníce). Získal 6 vítězství, 9 druhých míst, 5 třetích, 4 čtvrtá, jedno páté a jedno šesté místo Na sklonku roku (14.11.1934) zesnul předseda a čestný člen VK Libeň Norbert STUPKA. Do čela klubu je zvolen Leopold VIDLÁK.

V té době už zrál tlak na přejmenování klubu. Veslaři sokolského původu naléhali, aby se změnil nejen název, ale i stanovy. Proti tomu se bránili někteří zakládající členové z Libně. Boj měl odezvu i v článcích uveřejňovaných v denním tisku. Převaha Sokolů byla velká, čekalo se jen na formální příležitost.

VINOHRADŠTÍ VESLAŘI 1935 – 1951
Připojení k Sokolu Jaro 1935. Po silné tiskové kampani byla dne 28. 3. 1935 svolána mimořádná valná hromada VK Libeň do Národního domu na Královských Vinohradech, aby projednala návrh na změnu stanov. Návrh obsahoval nejen změnu názvu na Vinohradští veslaři, ale i připojení k Sokolu na Královských Vinohradech. Řádným členem klubu Vinohradští veslaři se mohl stát pouze člen tělocvičné jednoty, který byl přijat veslařským výborem.
Klub si měl zachovat členství v tehdejším veslařském svazu a současně pracovat i ve veslařské subkomisi ČOS. Návrh šel však dál: kromě nově řešených vztahů ke klubu obsahoval nový lodní řád, nový řád technického (cvičitelského) sboru, měnil se i klubový odznak a klubová vlajka. Všechny tyto změny byly v souladu s jednacím řádem Sokola na Královských Vinohradech a byly mimořádnou valnou hromadou jednomyslně schváleny. Tak začalo nové údobí klubu – klubu ryze sokolského.
I na vodě vyvíjeli Vinohradští veslaři bohatou činnost. Obesílají podruhé Primátorky, ve kterých muži skončili na čtvrtém místě, čímž si vynahradili svůj neúspěšný start v roce 1934. Startují opět v ŽENSKÝCH OSMÁCH, v Rennerově memoriálu v Praze, ale také v Kolíně, Třeboni a rovněž i na závodech ČOS.

Léta před druhou světovou válkou
V letech 1936 – 1938 přihlašoval klub své závodníky na veslařské soutěže. Výsledky posádek nebyly zcela oslnivé, spíše průměrné.
V roce 1939, v prvním roce okupace, klub omezil svou sportovní činnost na pouhé dva závody.

Válečná léta
Další povodeň, která natropila hodně škod, postihla ostrov i loděnici na jaře roku 1940. Sportovní sezóna byla zahájena až v květnu. Vinohradští veslaři startovali v tomto roce v 17 závodech, z toho pětkrát vítězně. Úspěšnější byli zejména muži, kteří zvítězili v osmách na sokolských závodech. Také ženy vyhrály čtyřku.
Správní výbor se v roce 1941 rozhodl zakoupit novou závodní čtyřku od německé firmy Pirsch a získat pozemek na Schwarzenberském (nyní Veslařském) ostrově. S obojím však vyšel naprázdno. Právě o velikonocích přišla zpráva o rozpuštění Sokola a zabavení majetku. Vinohradští veslaři utajili své vztahy k Sokolu a nadále mohli existovat pouze na příslušnosti ke Svazu veslařů. Jinak hrozilo i jim rozpuštění a likvidace klubu.
Přes události, které otřásaly světem, přes německou perzekuci všeho českého a pokrokového, přes rozpuštění Sokola – jehož byli příslušníky – se podařilo Vinohradským veslařům uhájit svou existenci.
V roce 1941 ženy v Ženských osmách, konaných v rámci PRIMÁTOREK, porážejí poprvé své věčné soupeřky ze ŽVK a vítězí. Tento svůj velký úspěch dokázaly v průběhu sezóny ještě dvakrát zopakovat, a to i na nové dráze u Trojského mostu, kam přišlo několik tisíc diváků. V tomto roce byli úspěšní i muži, zejména skuléři Kolovrat a Pecka, kteří prokázali své kvality na závodech v Praze i Baťově.
Obdobný charakter měla i sezóna 1942. Ve světě válka. Vinohradští veslaři hodně trénovali, ale málo závodili. Přesto obsadili v žebříčku veslařských oddílů šesté místo za ČVK, Mělníkem, Baťovem, Roudnicí a Ostravou, ale před Slavií, Bleskem a dalšími oddíly.
Rok 1943 byl ve znamení ústupu. Vedení klubu rozhodlo v zásadě nestartovat, neukazovat se zbytečně na veřejnosti, takže Vinohradští veslaři se zúčastnili závodů pouze v Praze až na podzim. V roce 1944 se rovněž nestartovalo. Dokonce se i někteří závodníci rozhodli opustit Libeňský ostrov.
Mezitím se ve Svazu a mezi ostatními pražskými veslařskými kluby a obcí Prahou vedla jednání o výstavbě veslařských loděnic a kluboven na Schwarzenberském (nyní Veslařském) ostrově. Při těchto jednáních se však vůbec nepočítalo s Vinohradskými veslaři, kteří jako by byli v romantickém, ale stísněném prostředí pod Prahou zcela zapomenuti …

Po válce
Jaro 1945, konec války, osvobození republiky. Sokol na Královských Vinohradech obnovuje svou činnost a i Vinohradští veslaři se radostněji chopili své příležitosti. Ale nebylo to snadné!
Vinohradští veslaři startovali v roce 1946 devětkrát.
Pak ale na klub dolehla krize. Lodní park byl špatný, výkonnější závodníci se s klubem rozloučili a došlo to tak daleko, že se ani nedostávalo mužů na obsazení funkcí ve výboru. Podobná situace byla i na vodě. Prostě bylo málo lidí.
Dne 31. března 1948 došlo ke sjednocení veškeré dobrovolné tělesné výchovy v ČSR. Z toho nebylo pro žádný sportovní klub úniku. Tento proces se však Vinohradských veslařů dotkl jen okrajově. Sjednocení tělovýchovy probíhalo na bázi ČOS a klub byl již od roku 1935 jeho složkou jako veslařský odbor Sokola na Královských Vinohradech a žil tedy dále sportovním i sokolským životem.  Na přeborech ČOS v roce 1948 startovali naši muži ve dvou čtyřkách a osmě, ženy ve čtyřce a osmě.
Když se v roce 1949 ustavil veslařský odbor Tyršova kraje v Praze, měli zde Vinohradští veslaři své zástupce. Startuje se však málo, jen čtyřka mužů a osma žen hájí naše barvy. Klub má v té době pouhých 40 členů, stav lodí je bezútěšný, takže závodníci startují zpravidla na vypůjčených lodích. Větší aktivitu vykazovaly ženy. Rok 1949 však současně také znamená příznivý zvrat ve vývoji oddílu. Nastává příliv nových členů. Jenom ze Sokola na Královských Vinohradech přichází celkem jedenáct mladých členů a členek. Činnost oddílu se zaměřila na mládež a začaly se dostavovat prvé úspěchy.

SOKOL ČKD STALINGRAD  1951 -1952
SPARTAK PRAHA STALINGRAD  1953 -1962
Období vzestupu
V roce 1951 se projevují další snahy o rozšíření členské základny. Přistupuje se k některým náborovým akcím. Toto mělo příznivou odezvu – přišli noví zájemci o veslování. Došlo také k přijetí nového názvu tělocvičné jednoty a tedy i veslařského oddílu Sokol ČKD Stalingrad – jednalo se vlastně o převzetí názvu od patronátního závodu ČKD Stalingrad. I přes výrazný vzestup ve výkonnosti posádek došlo v roce 1953 v mužské složce k neshodám a několik předních závodníků odešlo do Spartaku Praha – Závody 9. května (ČVK Praha).
Ženy však vykazovaly výbornou formu i v roce 1954, kdy zvítězily v Ženských osmách a znovu získaly mistrovský titul v osmiveslicích na Kníničské přehradě v Brně. Druhá osma žen byla v Ženských osmách třetí a pátá na Mistrovství republiky v Brně. Dále naše osma žen byla pověřena reprezentací na Mistrovství Evropy na jezeře Snagow v Rumunsku, kde skončila na čtvrtém místě.
I v roce 1956 zůstal kádr našich žen kompaktní. Vyhrály kvalifikační závody a odjely nás reprezentovat na známou regatu do Poznaně, kde zvítězily. Na Mistrovství republiky v Brně získaly naše ženy první místo a titul mistryň. Tehdy patřily opravdu na špičku našeho veslování.
Muži měli v té době pouze perspektivní čtyřku, té se však nepodařilo získat výraznějších úspěchů.
Hovoříme-li o této době jako o období vzestupu, je třeba podotknout, že nejúspěšnější výsledky zelených vesel měly ženské posádky. Přínosem tohoto období bylo další rozšíření lodního parku – získali jsme nový skif, plátovou i závodní čtyřku i závodní osmiveslici.
Přelom padesátých a šedesátých let
V roce 1957 si oddíl ještě udržel sedmé místo v celostátním žebříčku veslařských oddílů, sportovní výsledky byly ale čím dál tím hubenější. Počet startů poklesl a tak náš oddíl sestoupil až na jedenácté místo. Mužů bylo málo a ani ženy nedokázaly navázat na své dřívější úspěchy. Bylo třeba se vypořádat se členskou základnou a opět se zabývat náborem dorostu. Nebyli trenéři, nebyli činovníci.
Mezitím se ale přece jenom podařilo rozmnožit počet lodí. Byla zakoupena závodní čtyřka s kormidelníkem. Oddíl také získal odvážnou transakcí motorový člun a dvojskif z NDR, ač neměl potřebné finanční krytí. Naštěstí se případ uspokojivě vyřešil po řadě jednání s mateřskou jednotou a s MV ČSTV.
Už v roce 1959 nastoupila do oddílu celá řada nových dorostenců a dorostenek, takový veslařský potěr – příští naděje oddílu. Když veslařský oddíl Slavoj Vyšehrad (VK Blesk) slavil v roce 1959 významné jubileum – 80. výročí založení – uspořádal v Praze mezinárodní regatu, na níž za náš oddíl kromě čtyřky mužů, čtyřky a osmy žen startovali i noví dorostenci.
Novou sezónu 1960 jsme otevřeli uspořádáním veřejných veslařských závodů v Praze s cílem na Císařské louce. Závodů se zúčastnila řada oddílů, aby jejich posádky změřily své síly. Dřívější péče o nejmladší veslařskou generaci se ukázala správná. Spartak Stalingrad poprvé vysílá své závodníky do OSEM JUNIORŮ O ZLATÉ VESLO HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY.
Na Přeboru ČSSR staršího dorostu na lodích gigových v Táboře zvítězila naše děvčata na dvojskulu a získala přebornický titul. Pěkného úspěchu dosáhla v Táboře i čtyřka starších dorostenců, když se z 20 (!) lodí probojovala do finále a obsadila čtvrté místo.
Počátek dalšího roku byl tragický: dne 2. ledna 1961 havarovalo během zkušebního letu při návratu na Ruzyňské letiště dopravní letadlo ČSA. V troskách zahynula desítka mladých lidí, mezi nimi byl i nadějný veslař Jiří BARCAL, člen našeho oddílu. Byl vyrván životu v prvním rozpuku svých sil, v prvním zápalu pro veslařský sport. Vysoký, štíhlý, ukázněný. Zemřel mlád, sotva osmnáctiletý.

Stříbrná medaile z Mistrovství Evropy
Náš oddíl má v roce 1961 už 17 vlastních lodí a motorový člun. A stařičkou zchátralou dřevěnou loděnici. Brigádnicky postavený přístavek ji spíše jen podpíral.
Výrazný úspěch pro klubovou vlajku dobývá Marta ŠÍPOVÁ, která byla zařazena do reprezentační párové čtyřky žen. Vrcholem její kariéry bylo Mistrovství Evropy v Praze v roce 1961, kde v reprezentačním dresu získává v československé posádce párové čtyřky žen druhé místo a stříbrnou medaili v nádherném závodě šesti lodí.
Na Mělníce se na závěr sezóny uskutečnilo první trojutkání veslařských oddílů (Spartak Roudnice, Spartak Mělník, Spartak Stalingrad), v němž náš oddíl zvítězil. Přes tyto úspěchy jsme v žebříčku veslařských oddílů zůstali na osmém místě.

TJ ČKD PRAHA  1962 – 1964
Podle změny názvu mateřské jednoty se přejmenovává i náš oddíl. Do roku 1962 vstupuje již jako ČKD PRAHA. V tomto roce přichází do Prahy zásilka nových lodí z NDR. Mezi nimi je pro nás i dvojka s kormidelníkem s novou technickou vymožeností – kormidelníkem ležícím ve špičce. Po krátkém tréninku na ní startují jako první Jiří a Otto Chmelařovi s kormidelníkem Richardem Šachem v Jindřichově Hradci.
Z žen si velmi dobře vedla i v roce 1962 Marta ŠÍPOVÁ, která zvítězila v rámci Primátorek v závodě skifařek O stuho Podolí. Oddíl postoupil na velmi pěkné šesté místo v celostátním žebříčku veslařských oddílů, čímž vyrovnal úspěšné umístění z roku 1942.
Oslavy čtyřicetiletého trvání oddílu v roce 1963 probíhaly za náboru mládeže, ale také pod hrozbou úplné zkázy loděnice. Byly zpracovány úvodní projekty pro několik v úvahu přicházejících míst v Praze. K realizaci však bohužel – přes velkou snahu oddílu i jednoty – nedošlo.

BOHEMIANS ČKD PRAHA  1965 – 1990
Poslední roky na „dolní vodě“
Nové tréninkové metody uplatňované v oddíle při výchově dorostu přinášely své ovoce již v roce 1965. Nejúspěšnější byly starší dorostenky, které získaly na osmě prvé místo na Přeboru ČSSR, ale také dvojka bez kormidelníka starších dorostenců získala přebornický titul. Charakteristický je zápis z valné hromady, konstatující, že starší dorostenky se umístily na třetím místě v republice, starší dorostenci byli na pátém místě a muži na šestém místě, celkově oddíl skončil na šesté příčce žebříčku. I když máme nejhorší loděnici, přece jenom jsme byli v počtu startů čtvrtí a celkově šestí.
V letech 1966 až 1967 se projevovala dřívější dobrá tréninková úroveň mužů, takže se oddíl mohl opírat o dobrý kádr dospělých veslařů. Dobře jezdila i dívčí osma. V roce 1967 startovaly posádky dorostu na dvojkách s kormidelníkem tak i bez kormidelníka na Turnaji olympijských nadějí v maďarské Tatě. Třetí a čtvrté místo byly úspěchem. Obě posádky startovaly dále pak na mezinárodní juniorské regatě v Itálii v Lecco na jezeře Como („nulté“ Mistrovství světa juniorů), kde obsadily třetí a šesté místo. Naši veslaři si přivezli ze zahraničních regat medaile a úspěšně reprezentovali.
Významná událost v historii klubu – stěhování do Podolí
Zatímco ještě v roce 1967 marně deník VEČERNÍ PRAHA upozorňoval na havarijní stav naší loděnice a situace se jevila výboru oddílu do budoucna jako neřešitelná, přinesl začátek roku 1968 veslařskému oddílu dlouho očekávaný úkol: přestěhovat sídlo oddílu z Libně do nového prostředí, do Podolí. Stěhování se stalo událostí číslo jedna! Trvalo plné tři měsíce. Od března do května. Týdny radosti a práce, ale – přiznejme si to zcela otevřeně – i trochu smutku v koutku srdcí zvláště těch starších. Tak tedy po pětačtyřiceti letech práce, úspěchů, ale i trampot v tom našem malém království na Špičce v Libni přišel velký Den, vskutku s velkým D.
Mateřská jednota Bohemians ČKD Praha vyslyšela volání veslařů a uvolnila potřebné peníze na převod majetku i na výstavbu prozatímní (ano opět prozatímní) loděnice. Své nové sídlo jsme našli v bývalé plovárně NSK v Praze-Podolí, na pravém břehu Vltavy. Stěhování znamenalo ovšem také mnoho starostí a práce. Bylo nutno vyčistit celý pozemek od spousty odpadků, postavit přístřešky na lodě, vybudovat šatny, ale také vyřešit vztahy s dřívějšími uživateli objektu. A nebyla to práce malá – vždyť jen cizích motorových člunů tu bylo na padesát a desítky soukromých kanoí navíc. Ale i dosavadní volejbalisté a gymnasté si jen neradi zvykali na nový režim.
V roce 1969 se muži prosadili na výbornou. Čtyřka s kormidelníkem mužů patřila k nejlepším v republice. Vyhrála řadu závodů a na Mistrovství republiky byla druhá. Rovněž starší dorostenky byly úspěšné. Oddíl v celostátním žebříčku veslařských oddílů obsadil sedmou příčku.
Hlavním úkolem se ale stává příprava výstavby nové definitivní loděnice, tam se také zaměřuje pozornost celého výboru veslařského oddílu. Po stránce sportovní se stává hlavním úkolem dostihnout výkonnostně ostatní pražské veslařské oddíly.
V roce 1970 obhajuje mužská čtyřka své úspěchy z minulého roku. Ostatní muži v podstatě drželi své loňské pozice. Starší dorostenci slaví své úspěchy na Přeboru ČSSR ve dvojce bez kormidelníka a na dvojskifu.. Opět ale vyvstal starý problém – soustředit se na nábor mladých a těm věnovat zvýšenou péči.

70. léta a Československý pohár
V roce 1972 byla založena ligová soutěž veslařských oddílů, později přejmenovaná na Československý pohár. Umístění veslařského oddílu na předních místech jak v celostátním žebříčku, tak i v Československém poháru vyžaduje dostatečný počet dobrých závodníků ve všech věkových kategoriích. A to nám chybělo. Proto se náš klub pohyboval na hranici mezi I. a II. Ligou. Až v roce 1977se opět dostavují výrazné výsledky našich závodníků – zejména když skifař Burda vyhrává v tomto roce v rámci Primátorek Jarní skulérský závod Rösslera -Ořovského a v roce 1981 tento úspěch opakuje Petr Pokorný. Oba se setkávají v témž roce i v posádce reprezentační párové čtyřky (Burda ovšem v té době coby „Duklák“), která na Mistrovství světa v Mnichově vybojovala 5.místo.
Vzestupu také napomohlo i zřízení TSM (Tréninkového střediska mládeže) při našem oddíle. Jeho vedoucím trenérem byl Bohumír Čížek. Na začátku osmdesátých let se již začaly dostavovat prvé výsledky. V této době se řadí naše žactvo mezi nejlepší v ČSSR.

Výstavba nové loděnice
Významným mezníkem v historii našeho oddílu je prosinec 1979. V tomto měsíci byla zahájena výstavba naší nové loděnice. Znamenalo to však i zánik romantických boudiček sloužících jako letní šatny i víkendové noclehárny starších členů oddílu, zbourání útulné klubovny s krbem, konec posilovny, kde bylo před zahájením tréninku v zimním období nutno pořádně rozhicovat kamna.
Výstavbě předcházelo nezměrné úsilí ze strany členů oddílu a zejména tehdejšího výboru. První záměry a studie – tehdy pro nás velkolepé – na stavbu loděnice ze dřeva a oceli od arch. Schlegera skončily však na banalitě – 20 miliónů korun, které by tato stavba stála. To byl neprůchodný problém.
A tak se začalo projektovat znovu. Z hlediska architektonického nic moc, ale s ohledem na příslib financování z peněz tělovýchovy, jediná schůdná cesta. Parta zanícených funkcionářů vedených Ing. Milanem POKORNÝM neúnavně pracovala na projektu loděnice, skládané z jednotlivých dvoumilionových staveb. To byla tehdy opravdu jediná možnost, jak stavbu loděnice zahájit.
Stavba loděnice velmi zdárně pokračuje i v jejích dalších částech (staví se veslařský bazén – prvý v Československu pro 8 veslařů, rehabilitační linka, sauna, posilovny, prostorná dílna), aby se výhledově vylepšily podmínky pro oddíl. Teprve s odstupem několika let se ukázalo, že postavení nové loděnici (díky neústupnosti úředníků ze stavebního odboru na svahu nad hranicí stoleté vody – jak prozíravé!) bylo základem pro stabilní zařazení oddílu mezi nejsilnější České kluby. Kromě již zmíněného Milana Pokorného má na tomto kroku obrovskou zásluhu celý tehdejší výbor, zejména však pánové Richard ŠACH (tehdejší stavbyvedoucí), Miroslav PAUČEK, ….
Juniorská líheň osmdesátých let
Potvrzuje se, že jsme učinili správně, když jsme vsadili na výchovu mládeže. V těchto letech zaznamenáváme veliký vzestup výkonnosti zejména v dorosteneckých a juniorských kategoriích a to jak u dívek, tak i u chlapců.
Trenéři Bohumír Čížek, Dana Špirhanzlová, Jan Hradil, Jan Tousek, Jiří Cetl, Zdeněk Novák, Jiří Chmelař, Karel Rendl, Pavel Pokorný a mnozí další připravují své posádky pro špičkové výsledky. V průběhu osmdesátých let se Přebory dorostu neobešly bez vynikající účasti našich posádek. Získáváme řadu přebornických titulů a mnoho vynikajících finálových míst i mezinárodních úspěchů. V tomto období jsou položeny cílevědomé základy pro budoucí úspěchy našeho oddílu. Díky vhodným podmínkám v naší loděnici je do Bohemians ČKD Praha v roce 1987 umístěno Středisko vrcholového sportu ve veslování. Jeho vedením je pověřen Bohumír Čížek.
A členové tohoto střediska se velmi brzy začínají objevovat v reprezentačních posádkách a přivážejí řadu hodnotných výsledků z vrcholných mezinárodních soutěží.  Působení střediska, s jehož érou jsou spojeny zatím nejúspěšnější výsledky z počátku 90. let, však mělo pro oddíl i svá negativa.
Postupně jsou dokončovány jednotlivé části stavby naši loděnice, z níž vyrůstá komplex objektů sloužících jak veslařům, tak i ostatním vodním sportům v jednotě. Objekt loděnice se stává ve své době jedním z nejmodernějších veslařských stánků v Československu.

10. sraz veteránů FISA
Funkcionáři našeho oddílu dokázali mnohokrát zorganizovat a uspořádat různé veslařské soutěže a akce – vždy na vysoké úrovni. Skutečně významnou akcí z tohoto pořadatelského hlediska byl 10. SRAZ VETERÁNŮ FISA v roce 1983 v Praze. Rok náročných přípravných prací celého organizačního výboru složeného především z funkcionářů veslařských oddílů Bohemians ČKD Praha a Slavoje Vyšehrad (VK Blesk), byl korunován opravdu ojedinělou akcí. Sportovní i společenské části se v září 1985 zúčastnilo téměř 2000 aktivních účastníků.
Mimo organizační a pořadatelské práce se na tomto setkání podíleli aktivně i naši veteránští veslaři, kteří byli v mnoha případech úspěšní (např. druhá místa ve 4+ muži kategorie B (Novák, Pastrnek, Čížek, Rendl, k. Čížek) či 2- mužů kategorie A (Švec, Král).

Mezinárodní úspěchy ze začátku 90. let
V roce 1986 se koná na Račickém kanále první významná mezinárodní veslařská soutěž – Mistrovství světa juniorů. Z našich závodníků se ho zúčastňují Martina Pfefrčková a Lucie Hlásková s kormidelnicí Andreou Cetlovou v posádce 4+jky (trenérka Špirhanzlová), v juniorských nepárových dvojkách reprezentují Tomáš Zuda s Michalem Daleckým na 2-, Kolář s Koudelou a kormidelníkem Kopeckým na 2+.
V dalších letech však naši odchovanci se na MSJ objevují sporadicky, získávání závodníků odjinud  získalo převahu nad doplňováním družstva vlastními odchovanci a tak např. v roce 1989 přiváží z MSJ v Szegedu 4+ trénovaná B. Čížkem sice bronzovou medaili, ale v sestavě je pouze jeden Bohemák – Michal Tibitanzl coby kormidelník.
Celý rok 1990 je ve znamení mnoha sportovních úspěchů na vrcholných soutěžích od žactva až po dospělé včetně úspěchů na Primátorkách. Samozřejmě tomu napomohla i činnost Střediska vrcholového sportu a také to, že vzhledem k dobrým podmínkám, které skýtala naše loděnice, a díky obratné politice vedoucího trenéra přecházejí do našeho oddílu i hotoví veslaři, dokonce i bývalí reprezentanti a členové Dukly Praha.
Při vstupu do roku 1991 má naše mužská i juniorská složka opravdu dobré výhledy a předpoklady sestavit silné posádky. Dosažené úspěchy na vrcholných domácích soutěžích překonávají vše, co bylo kdy v oddíle v rámci jedné sezóny dosaženo. Skvělé výsledky jsme zaznamenali i v rámci Primátorek: osma dorostenců byla druhá, osma juniorů ve společenství s SK Smíchov a LS Brno byla druhá a osma mužů byla také druhá.
Výsledky práce trenérů i pomoc všech funkcionářů oddílu se odrážejí na těchto vynikajících úspěších. Ale v roce 1991 ještě není všemu konec! Opravdu historický úspěch v mezinárodním měřítku přichází v srpnu 1991. Na španělském jezeře Banyolas se Jiří Šefčík a Ondřej Holeček stávají na dvojce bez kormidelníka juniorskými mistry světa !!!
Šťastní veslaři spolu s trenérem Čížkem jsou po svém příjezdu v oddíle důstojně přivítáni. A navíc je zde i příslib, že po takových úspěšných zkušenostech by naši mladí úspěšní a talentovaní veslaři nemuseli chybět na tomto jezeře ani v  roce 1992, kdy se zde pojede Olympijská regata.

Olympijský rok 1992
Všichni ve skrytu duše však myslí ještě o něco výš. Po drobných nedorozuměních mezi juniorskými mistry světa, naším oddílem a Duklou Praha, týkající se jednání o jejich nástupu na vojnu, je s definitivní platností rozhodnuto, že do Olympijských her se oba závodníci budou připravovat jako členové veslařského oddílu Bohemians Praha. Ale s ohledem na jejich mládí je později rozhodnuto, že se na Olympijské hry budou připravovat nikoliv jako posádka na dvojce, ale ve složené reprezentační osmiveslici spolu se závodníky Dukly Praha.
Trenér Bohumír Čížek díky svému neúnavnému elánu dokáže vyhecovat a nabudit pro přípravu pro olympijský rok i další oddílové veslaře – zvláště pak čtyřku s kormidelníkem v čele se zkušeným Janem Kabrhelem. Tato posádka se dokáže dobře psychicky vyrovnat se všemi nástrahami systémů kontrolních závodů a kvalifikací v tomto olympijském roce a svoje předsevzetí zúčastnit se Olympijských her potvrzuje svými celoročními špičkovými výsledky.
Naše osma mužů je tak vážným favoritem pro PRIMÁTORKY 1992, že Dukla Praha zbrojí a do svojí sestavy na osmě povolává i skifaře Václava Chalupu, vítěze světového poháru. Naše osma mužů je nakonec těsně druhá, ale potvrzuje se, že následná nominace našich veslařů není vůbec náhodná. Každý olympijský rok má v přípravě a při výběru reprezentace svá úskalí a tak tomu bylo i od jara 1992. I přes přesvědčivé výsledky na kontrolkách i při kvalifikaci není o startu naší čtyřky s kormidelníkem na Olympijských hrách stále rozhodnuto. Hlavním faktorem zůstávají ekonomické možnosti Československé federace.
I když se zmiňujeme v roce 1991 o historickém úspěchu – titulu juniorských mistrů světa naší dvojky bez kormidelníka, rok 1992 tuto událost překonal. Čistá oddílová čtyřka mužů s kormidelníkem (Ivo Žerava, Richard Krejčí, Jan Kabrhel, Petr Batěk, kormidelník Michal Svoboda) a dva naši veslaři v osmiveslici (Jiří Šefčík a Ondřej Holeček) spolu se svým trenérem Bohumírem Čížkem přece jen odlétají na Olympijské hry do španělského Banyolas !!!
Desáté místo čtyřky ani dvanácté místo mladé složené osmiveslice nijak nesnižuje úspěšné úsilí našich veslařů. Zvláště výkon naší čtyřky v semifinále a malém finále Olympijské regaty byly opravdu skvělým příkladem bojovnosti našich závodníků a je vysoce hodnocen.
Osm členů našeho oddílu na olympiádě – to už je opravdu skvělý dárek našemu oddílu k jeho sedmdesátinám.

Mistrovství světa – Račice 1993
V poolympijském roce 1993 se začíná prosazovat další generace úspěšných juniorů. Osma ve společenství s Jiskrou Třeboň v sestavě Martin Januška, Martin Holeček, Michal Havrlík, Milan Petrů, Stanislav Král, Martin Tomaštík, Martin Parkán, David Zelinger, korm. Martin Svoboda vítězí na silně obsazené regatě ve Schweinfurtu. Posádka juniorů Bohemians v sestavě Stanislav Král, Martin Tomaštík, Martin Parkán, David Zelinger, korm. Martin Svoboda vyhrála dále i svůj závod ve čtyřkách.
V roce 1993 se v oddíle dala dohromady posádka párové čtyřky lehkých vah, která si vytkla za svůj cíl účast na nejbližším Mistrovství světa ve veslování. Posádku tvořili tři veslaři z  Bohemians (Petr Škvor, Jiří Ryšavý, Jan Klapač) a Roman Černý z Chemičky Ústí nad Labem. Posádka vyhrála na Mistrovství České republiky, na Mistrovství světa 1993 však nebyla nominována.
Vrcholem roku 1993 bylo v Českém veslování i v životě klubu Mistrovství světa dospělých, konané na dráze v Račicích. Určité pořadatelské zkušenosti mezi českými funkcionáři v té době již byly, vždyť v Praze se pořádalo ME 61, MS veteránů 83 a na nové dráze v Račicích dokonce MS juniorů 1986. Jenže Mistrovství světa dospělých? To je opravdu úplně o něčem jiném. A navíc krátce po čerstvých politických a ekonomických změnách v naší republice. Ale my jsme se tenkrát nebáli a „šli jsme do toho“. Nabídli jsme svazu, že jako Bohemka uspořádáme celé MS tak řečeno na klíč. Svaz to akceptoval, uzavřela se smlouva a už to začalo. Organizační výbor v čele s Richardem Šachem, vydatně podporovaným Vojtou Seidlem, se vypořádal se svým úkolem více než zdařile. Z veslařského oddílu Bohemians se přípravy a průběhu MS 93 zúčastnilo přes devadesát členů oddílu. Bójkaři, hostesky, řidiči stejně jako odpovědní funkcionáři za jednotlivé úseky. Jedině díky jim všem se to tak dobře podařilo. „Takže ta ČESTNÁ MEDAILE FISA, kterou jsem při závěrečném ceremoniálu obdržel z rukou prezidenta FISA, ta patří všem těm, kteří společně se mnou ten šampionát pořádali,“ zhodnotil skromně na závěr celou akci vyznamenaný Richard Šach.

Období bez středisek
V devadesátých letech, po změně politického režimu a po rozpadu Československé federace, dochází k výraznému útlumu státní podpory vrcholového sportu. Zatímco ve světě se začíná rozvíjet náš dřívější model státem dotovaných sportovních center, u nás kromě zredukované Dukly se vracíme do ryze amatérských podmínek. Ale i za této situace se objevují sportovci, schopní usilovat i o mezinárodní úspěchy.
V juniorkách se daří posádce Maděrová, Silbernágelová, které přivážejí v r.1995, coby členky reprezentační osmiveslice, čtvrté místo z MSJ v Poznani. V mužích vznikla nová posádka párové čtyřky lehkých vah ve složení Petr Škvor, Jiří Ryšavý, Petr Vodrážka a Michal Tibitanzl. Tato posádka dosáhla nemalých úspěchů na regatách v Duisburgu (dvakrát sedmí), ve Vídni (dvakrát druzí) a v Luzernu (desáté místo), na Mistrovství světa však opět vyslána nebyla.
Michal Tibitanzl poté přešel k nepárovému veslu a v průběhu zimní přípravy na sezónu 1995 se zbytku posádky ujal nový trenér RNDr. Vladimír Burda. Po jarních kontrolních závodech byla posádka doplněna opět Romanem Černým z Ústí nad Labem. Na regatě v Essenu skončila třetí a  čtvrtá, na vídeňské regatě dvakrát zvítězila a  zajistila si tak účast na třeboňském nominačním závodě pro Mistrovství světa. Zde podala výkon na hranici svých možností a byla konečně vyslána na MS ve finském Tampere s podmínkou úhrady veškerých nákladů na účast. S pomocí sponzorů se zúčastnila Mistrovství světa, avšak výpadky v závěrečné přípravě způsobené pracovními problémy „přespolního“ člena posádky se projevily na výkonu a naši lehkovážníci skončili na třináctém místě. V Tampere startovali i další odchovanci našeho oddílu, byť v dresech jiných klubů. Avšak ani Hedvice Michálkové, ani Standovi Královi se nepodařilo s jejich posádkami výrazně uspět a kvalifikovat se na OH v Atlantě.

Čas změn
Po OH 1996, které jen potvrdily útlum českého veslování, došlo k radikální změně ve vedení Českého veslařského svazu. Nové předsednictvo v čele s J. Kejvalem vyhlásilo program postupného zavádění placených trenérů do veslařských klubů. Zdrojem měly být peníze sponzorů, což se sice v následujících letech ukázalo jako nereálné, nicméně placení trenéři v některých oddílech působit začli, v první vlně i u nás. Ve výběrovém řízení na jaře 1977 uspěl před B.Čížkem, který v té době měl již určitý úvazek v Dukle Praha, absolvent FTVS UK, závodník lehkých vah a úspěšný trenér děvčat z let 92 – 94 Mgr. Petr Škvor. Rok na to dochází i k velké obměně ve výboru oddílu. Z vlastního rozhodnutí odcházejí do poradního výboru  funkcionáři, kteří po desetiletí táhli oddíl na jeho cestě vzhůru, kteří se zasloužili o vybudování nové loděnice, o zřízení sportovních středisek v našem klubu a s tím souvisejícího přísunu nejen talentů, ale i potřebného veslařského materiálu. Změna však není výsledkem nějakých vnitřních rozporů, jak se to v některých oddílech stává, je to jen téměř plánovitá generační obměna. Důkazem toho je i to, že v novém výboru dál pracuje bývalý předseda Richard Šach a je tak zárukou kontinuity a plynulého předávání zkušeností.
Na sportovním poli se daří pod vedením nového šéftrenéra oddílu zkonsolidovat situaci mezi dobrovolnými trenéry, vnést do jejich práce novou perspektivu a výsledky hlavně v žácích a dorostencích mají vzestupnou úroveň i dostatečnou sílu v počtu vlastních odchovanců.
Na Přeboru družstev České republiky v roce 1997 byli naši mladší žáci výrazně nejlepší, starší žáci byli na třetím místě, dorostenci byli rovněž na třetím místě a v dorostenkách jsme byli šestí. Oddíl jako celek se v dospělých i mládeži umístil v obou případech na celkovém šestém místě. Byl velice slibný příslib do dalších let. Od roku 1998 jsme pak v klubové soutěži, která několikrát drobně měnila svoji podobu, již nikdy neklesli pod páté místo a vše směřovalo k skvělému vyvrcholení v roce 2002. Avšak nepředbíhejme.

Nevítané odchody
V roce 1998 jsou loňští dorostenci úspěšní i mezi juniory. Čtyřka Mokriš, Strnad, Makovička, Tvardík, vedená Pavlem Pokorným, vítězí na 4+, na noncoxu je třetí a ve společenství se závodníky Dukly startuje v osmě na MSJ v Ottensheimu, kde vítězí v malém finále. Je velkým příslibem pro další sezónu. Zodpovědně připravujeme tréninkové plány a v duchu již vidíme bojovat naši oddílovou posádku o nejvyšší mety na příštím juniorském šampionátu v Bulharsku. Ano, opravdu jsme mysleli na zisk kovu ve čtyřce a to ne pouze bronzového. Bohužel plány se spřádaly i na protějším břehu řeky v Dukle. Když přišli koncem roku Jakub Makovička, Jan Tvardík a Tomáš Strnad s přestupními lístky, nebyl to milý vánoční dárek pro trenérskou dvojci Pokorný – Škvor, ani pro předsedu oddílu Burdu, který sám kdysi v Dukle mládež trénoval. Pokusili jsme se klukům vysvětlit i úskalí jejich předčasného přestupu (v kategorii dospělých bychom jim podobný krok i doporučili) – ztrátu zázemí mateřského oddílu, party, ale i trenérského týmu s nejvyšším možným odborným vzděláním, jaký v té době v Dukle u mládeže neměli. Byli však již rozhodnuti a tak jsme se s nimi po vyrovnání s Duklou snad v dobrém rozešli.V roce 1999 obsadila osma s těmito našimi odchovanci na MSJ čtvrté místo.

Na vrcholu
Do roku 2002 jsme vstupovali s určitými ekonomickými obavami. Podíl svazu na odměně pro placeného trenéra se opět snížil a přitom bez této funkce si chod tak rozsáhlého oddílu, jakým se náš klub stal, nelze představit. Naštěstí se opět našli sponzoři a my v průběhu roku mohli nejen doplatit zakoupené lodě, ale i vyslat minivýpravy na halová mistrovství světa (Holeček třetí) a Evropy (Holeček vítězí, mladší Martin Fremut je desátý, Věra Podejmová čtvrtá).
Hlavní úspěch však přichází na vodě. Na Primátorkách stavíme do hlavního závodu dvě osmy. A obě se probojovávají do finále! 16 mužů ve finále Primátorských osem, to snad ještě žádný civilní oddíl nedokázal. Na přeborech všech věkových kategorií získáváme spoustu medailových umístění a na Mistrovství ČR seniorů dokonce naši závodníci vítězí ve 4+ a 2+ (v obou posádkách byli Luděk Pokorný, David Fremut a korm.Fischer).
To hlavní však přichází začátkem srpna. Na Mistrovství světa juniorů v Litevském Trakaj vítězí Česká osmiveslice a v její sestavě je i náš Miroslav Holeček. Opět máme v klubu po 11 letech mistra světa! Netuší, že místo oslav se hned po návratu zapojí spolu s ostatními členu klubu na odstraňování následků povodně.
Nejničivější povodeň za posledních 500 let kulminovala v Praze 13. srpna. Naše nová loděnice, stojící na kopečku dostatečně vysoko, byla naštěstí zaplavena jen nepatrně. Ostatní oddíly v Praze i Polabí dopadly mnohem hůře. Veslařský život je na několik týdnů paralyzován. Na veteránské mistrovství světa do Račic odjíždějí naše posádky prakticky bez možnosti trénovat, ale přesto se zde neztrácí. Burda vítězí ve své jízdě na skifu (kat D) i ve společenství na 4x- (kat C). A tak i bez závěrečného kola je celkem oprávněně za celkového vítěze Českého poháru vyhlášen náš oddíl. Poprvé ve své historii je Bohemians nejúspěšnějším klubem – opravdu skvělý dárek k blížícím se oslavám 80. let od založení!
TADY  ZATÍM  STRUČNĚ  CHRONOLOGICKY  POJATÁ  HISTORIE  KONČÍ.
Jistě ale bude v dalších letech dost příležitostí pro zaznamenání, zejména těch významných a úspěšných,
které budou i dál dobrou vizitkou činnosti našeho veslařského klubu